Na uhlírně mezi Ostrovem a Tisou žila chudá rodina otec, matka, pět dětí a staří rodiče. Vedlo se jim hodně bídně. Jednou, když děti olizovaly prázdnou mísu od kaše z bukvic, se na to už otec nemohl dál dívat a rozhodl se, že půjde raději pytlačit na panské, jen aby dětem přinesl něco k snědku. Tehdy ovšem byly za pytláctví velmi přísné tresty. Mohlo ho to stát i život.
Jak tak jde tmavým lesem, najednou před sebou vidí postavu. Byla to stará žena. Nikdy takovou neviděl. ;Kam jdeš, panáčku ptala se ho. Uhlíř celý zkroušený přiznal, co ho vyhnalo do tmy.
;Že jsi byl upřímný, poradím ti řekla stařena. A vyprávěla mu, že ve skalách žijí dobří skřítci, kteří hlídají poklad. Pokud nemá strach a dojde za nimi, určitě mu z něj něco dají.
Uhlíř byl tak zoufalí, že se rozhodl jít i do temných pískovců. Tehdy sice vypadaly jinak než dnes, vítr a voda je ještě tolik nerozryly, ale přesto to nebylo v noci příjemné místo. Muž šel, jak mu stařena poradila, i když měl strachem ztuhlá kolena a studený pot na čele.
Najednou se před ním něco hnulo. Takový malý divný mužíček. Křivé nožky, křivý nos. A prý kampak jde. Uhlíř opět upřímně řekl, co ho do těchto míst zavedlo.
Dobře, pomohu ti řekl skřet. Zaklepal na pískovcovou stěnu a ta se rozskočila. Před uhlířem byly tři truhly plné zlata. Vezmi, kolik uneseš, ale pamatuj, že jiného zlata už s sebou vzít nemůžeš; varoval ještě pidimužík a zmizel.
Uhlíř nabral plné kapsy zlaťáků a rozradostněle běžel domů. S takovým bohatstvím bude po bídě. Jak tak běží přes les a zakopává o kořeny stromů, najednou se mu stranou od něho cosi zablesklo za jedním velkým kořenem.
;Že by další poklad, zarazil se. Vypadalo to, jako by tam kdosi ztratil zlaťák.Určitě mi vypadl z kapsy přesvědčoval se, i když tak daleko by se žádný z jeho zlaťáků nemohl zatoulat, i kdyby mu skutečně vypadl. Přeskočil kořen a zlaťák zvedl. Otočil se, chtěl jít zpátky na cestu, ale ta zmizela a les byl zcela jiný. Kořen, který přelezl kvůli minci, byl totiž bludný.
Uhlíř se pak do rána prodíral lesem, který byl najednou plný křoví, až měl šaty celé rozedrané. Z roztrhaných kapes mu nejen vypadaly všechny zlaťáky, ale byl rád, že vůbec vyvázl z lesa živ. Ostružiny mu podrápaly tváře, větve stromů nadělaly spoustu šrámů. Cestu domů našel až za bílého dne.
Domů se dopotácel celý vysílený. Dál pak třel s rodinou bídu s nouzí až do své smrti. Své ženě však nikdy nepřiznal, jak blízko byl k bohatství a jak hloupě ho svou chamtivostí propásl.
Jak tak jde tmavým lesem, najednou před sebou vidí postavu. Byla to stará žena. Nikdy takovou neviděl. ;Kam jdeš, panáčku ptala se ho. Uhlíř celý zkroušený přiznal, co ho vyhnalo do tmy.
;Že jsi byl upřímný, poradím ti řekla stařena. A vyprávěla mu, že ve skalách žijí dobří skřítci, kteří hlídají poklad. Pokud nemá strach a dojde za nimi, určitě mu z něj něco dají.
Uhlíř byl tak zoufalí, že se rozhodl jít i do temných pískovců. Tehdy sice vypadaly jinak než dnes, vítr a voda je ještě tolik nerozryly, ale přesto to nebylo v noci příjemné místo. Muž šel, jak mu stařena poradila, i když měl strachem ztuhlá kolena a studený pot na čele.
Najednou se před ním něco hnulo. Takový malý divný mužíček. Křivé nožky, křivý nos. A prý kampak jde. Uhlíř opět upřímně řekl, co ho do těchto míst zavedlo.
Dobře, pomohu ti řekl skřet. Zaklepal na pískovcovou stěnu a ta se rozskočila. Před uhlířem byly tři truhly plné zlata. Vezmi, kolik uneseš, ale pamatuj, že jiného zlata už s sebou vzít nemůžeš; varoval ještě pidimužík a zmizel.
Uhlíř nabral plné kapsy zlaťáků a rozradostněle běžel domů. S takovým bohatstvím bude po bídě. Jak tak běží přes les a zakopává o kořeny stromů, najednou se mu stranou od něho cosi zablesklo za jedním velkým kořenem.
;Že by další poklad, zarazil se. Vypadalo to, jako by tam kdosi ztratil zlaťák.Určitě mi vypadl z kapsy přesvědčoval se, i když tak daleko by se žádný z jeho zlaťáků nemohl zatoulat, i kdyby mu skutečně vypadl. Přeskočil kořen a zlaťák zvedl. Otočil se, chtěl jít zpátky na cestu, ale ta zmizela a les byl zcela jiný. Kořen, který přelezl kvůli minci, byl totiž bludný.
Uhlíř se pak do rána prodíral lesem, který byl najednou plný křoví, až měl šaty celé rozedrané. Z roztrhaných kapes mu nejen vypadaly všechny zlaťáky, ale byl rád, že vůbec vyvázl z lesa živ. Ostružiny mu podrápaly tváře, větve stromů nadělaly spoustu šrámů. Cestu domů našel až za bílého dne.
Domů se dopotácel celý vysílený. Dál pak třel s rodinou bídu s nouzí až do své smrti. Své ženě však nikdy nepřiznal, jak blízko byl k bohatství a jak hloupě ho svou chamtivostí propásl.