U mnohých pověstí, byť často velice neuvěřitelných, byli známí jejich hlavní aktéři, kteří si byli schopni kdykoli dosvědčit a samozřejmě i odpřísáhnout, že jejich zážitky jsou pravdou pravdoucí a že se skutečně udály. Zejména ženy se mnohem raději než sami bojí v kolektivu. A tak také vznikla pověst o divokém lovci z Libouchce, jehož existence doprovázely zjevné nadpřirozené schopnosti.
Zdržoval se prý v lesích kolem skalního města v Tisé a vyskytoval se i na okolních lesnatých stráních. Zejména byl vídán v okolí Manzerovy stezky, nejčastěji ovšem za jasných měsíčních nocí, kdy ho doprovázel veliký černý pes. Ulovenou zvěř si lovec připravoval v jedné ze skalních slují, která mu sloužila zároveň jako příbytek na noc i do nepohody.
I onoho večera jeho přítomnost prozrazovalo divoké štěkání psa, přicházející z těchto míst. Několik děvčat z Libouchce se právě scházelo do jedné z chalup na tradiční podzimní přástky. Děvčata byla mladá a rozverná, a tak je nenapadlo nic lepšího, než pokřikovat směrem k lesu ve směru psího štěkání a žertovat na účet bájného lovce. Nakonec ho ujistily, že mají také rády zvěřinu a vyzvaly jej, aby jim přinesl něco na zub ze svého úlovku.
Štěkot psa během jejich výskání ještě zesílil, ale to se již děvčata nahrnula do stavení, usedla ke kolovratům a začala se věnovat své práci. Smolná louč ozařovala jizbu jen částečně a v jejím šeru se rozvinulo pravidelné vyprávění. Když však přišla řeč na divokého lovce, přítomná babička se málem pokřižovala, začala lomit rukama a děvčatům hubovala, co je to jenom napadlo jej provokovat. Kdykoli se někdo bavil na jeho účet nebo se lovci posmíval, pokaždé špatně dopadl. A právě když chtěla připojit skutečné příběhy o lovcových pomstách, na zápraží zaštěkal pes, babička se roztřásla strachy a děvčatům ztuhla krev v žilách.
V předsíni vzápětí zaduněly rázné kroky, zarachotila závora, vrzla klika a dveře se ze široka otevřely. Ve světnici se objevil svérázně oděný lovec s vousy až po pás, hněvivě zablýskal očima a doprostřed místnosti hodil velký kus zvěřiny. Hlubokým hlasem vyzval přítomné, aby si vzali podíl z jeho dnešního lovu a zároveň je varoval, aby si už nikdy nedovolili na něj pokřikovat. Ještě upozornil na to, že jeho pes má velmi ostré zuby, pak práskl dveřmi a hned poté opět zmizel v lese. Srdce děvčatům bušila na poplach a hrdla měla ještě chvíli sevřená úzkostí. Naprosté ticho v místnosti trvalo jen několik sekund, ale přítomným se zdálo být nekonečné. Děvčata byla ráda, že z toho tak lehce vyvázla, a všem bylo jasné, že divokého lovce už nikdy nebudou pokoušet.
Zdržoval se prý v lesích kolem skalního města v Tisé a vyskytoval se i na okolních lesnatých stráních. Zejména byl vídán v okolí Manzerovy stezky, nejčastěji ovšem za jasných měsíčních nocí, kdy ho doprovázel veliký černý pes. Ulovenou zvěř si lovec připravoval v jedné ze skalních slují, která mu sloužila zároveň jako příbytek na noc i do nepohody.
I onoho večera jeho přítomnost prozrazovalo divoké štěkání psa, přicházející z těchto míst. Několik děvčat z Libouchce se právě scházelo do jedné z chalup na tradiční podzimní přástky. Děvčata byla mladá a rozverná, a tak je nenapadlo nic lepšího, než pokřikovat směrem k lesu ve směru psího štěkání a žertovat na účet bájného lovce. Nakonec ho ujistily, že mají také rády zvěřinu a vyzvaly jej, aby jim přinesl něco na zub ze svého úlovku.
Štěkot psa během jejich výskání ještě zesílil, ale to se již děvčata nahrnula do stavení, usedla ke kolovratům a začala se věnovat své práci. Smolná louč ozařovala jizbu jen částečně a v jejím šeru se rozvinulo pravidelné vyprávění. Když však přišla řeč na divokého lovce, přítomná babička se málem pokřižovala, začala lomit rukama a děvčatům hubovala, co je to jenom napadlo jej provokovat. Kdykoli se někdo bavil na jeho účet nebo se lovci posmíval, pokaždé špatně dopadl. A právě když chtěla připojit skutečné příběhy o lovcových pomstách, na zápraží zaštěkal pes, babička se roztřásla strachy a děvčatům ztuhla krev v žilách.
V předsíni vzápětí zaduněly rázné kroky, zarachotila závora, vrzla klika a dveře se ze široka otevřely. Ve světnici se objevil svérázně oděný lovec s vousy až po pás, hněvivě zablýskal očima a doprostřed místnosti hodil velký kus zvěřiny. Hlubokým hlasem vyzval přítomné, aby si vzali podíl z jeho dnešního lovu a zároveň je varoval, aby si už nikdy nedovolili na něj pokřikovat. Ještě upozornil na to, že jeho pes má velmi ostré zuby, pak práskl dveřmi a hned poté opět zmizel v lese. Srdce děvčatům bušila na poplach a hrdla měla ještě chvíli sevřená úzkostí. Naprosté ticho v místnosti trvalo jen několik sekund, ale přítomným se zdálo být nekonečné. Děvčata byla ráda, že z toho tak lehce vyvázla, a všem bylo jasné, že divokého lovce už nikdy nebudou pokoušet.