Na jih od Růžovského vrchu kdysi vytryskl zázračný pramen, jehož účinky prý dokázaly uzdravit nemocné ze široka daleka. Problém však začal být v tom, že studánka ležela na soukromém pozemku, jehož majitel začal intenzivně přemýšlet o tom, jak by na lidském neštěstí nejvíce zbohatl. Kolem studánky postavil plot a od každého poutníka, který se přišel v pramenu omýt s vírou v uzdravení, začal vybírat stříbrný groš. První varování tajemných sil se projevilo tím, že pramen náhle vyschl, ale samozvaný podnikatel byl rozhodnut podplatit i samo nebe – na místě nechal postavit honosnou kapli, zasvěcenou Panně Marii. Také druhé varování bylo naprosto nesmlouvavékaple snad ani ještě nebyla, jak by se řeklo nyní, zkolaudována, když se přihnala bouře a první blesk nežádoucí svatostánek rozdělil na dvě poloviny. Potom se prý země rozestoupila a kaple zmizela ve skalní trhlině.
Pocestní, kteří pak tudy hlavně s procesím o Velikonocích procházeli, v těchto místech slýchali slabounký zvuk zvonu.
Chalupník ze Srbské Kamenice a jeho žena zde jednou na Velký pátek spatřili následující zjevení: v křoví zahlédli světlo, vycházející z otevřených dveří dávno neexistující kaple. Muž se vyděsil a nejraději by odsud co nejrychleji zmizel, ale chalupnice zahlédla ještě podstatnější detail. Ze dveří se náhle vykutálela svítící obruč, ověšená zářícími šperky a měšci plnými zlata. Sáhla po perlovém náhrdelníku, ale jen se jej dotkla, , zarachotil hrom a celý výjev ihned ztratil. I když se sem vraceli každoročně, nic podobného se už nikdy nezjevilo.
Mnohem hůře dopadl sedlák z Růžové, jehož osud přiměl lidové vypravěče k domněnkám, že za trestem pro stavitele kaple nebylo nic jiného než síly pekelné. Také sedlák, který se do lesa vypravil na dříví, , narazil na dávno neexistující kapli. Když zaslechl tlumené zvonění, začal se duchapřítomně modlit, ale ani to mu nebylo nic platné. Když chtěl znovu uchopit sekyru, náhle zpuchřelé topůrko se mu rozpadlo v ruce. Vydal se na cestu k domovu, aniž tušil, že se pustil do podivného závodu s časem. Cestou mu přestávaly sloužit nohy, těžce se mu dýchalo a také na hřbetě cítil stále větší tíhu. Když vyšel z lesa, nepoznal vlastní vesnici a marně hledal rodinnou usedlost. Žena, kterou oslovil stařeckým hlasem , jej také nepoznala, a když se podíval na zcvrklé a vrásčité ruce a zjistil, že mu na ramena padají dlouhé bílé vlasy, pak už nepoznal ani sám sebe. Již jen nejstarší obyvatelé vesnice se pamatovali na to, jak jeden mladý sedlák odešel do lesa na dříví a už se nikdy nevrátil domů.
Pocestní, kteří pak tudy hlavně s procesím o Velikonocích procházeli, v těchto místech slýchali slabounký zvuk zvonu.
Chalupník ze Srbské Kamenice a jeho žena zde jednou na Velký pátek spatřili následující zjevení: v křoví zahlédli světlo, vycházející z otevřených dveří dávno neexistující kaple. Muž se vyděsil a nejraději by odsud co nejrychleji zmizel, ale chalupnice zahlédla ještě podstatnější detail. Ze dveří se náhle vykutálela svítící obruč, ověšená zářícími šperky a měšci plnými zlata. Sáhla po perlovém náhrdelníku, ale jen se jej dotkla, , zarachotil hrom a celý výjev ihned ztratil. I když se sem vraceli každoročně, nic podobného se už nikdy nezjevilo.
Mnohem hůře dopadl sedlák z Růžové, jehož osud přiměl lidové vypravěče k domněnkám, že za trestem pro stavitele kaple nebylo nic jiného než síly pekelné. Také sedlák, který se do lesa vypravil na dříví, , narazil na dávno neexistující kapli. Když zaslechl tlumené zvonění, začal se duchapřítomně modlit, ale ani to mu nebylo nic platné. Když chtěl znovu uchopit sekyru, náhle zpuchřelé topůrko se mu rozpadlo v ruce. Vydal se na cestu k domovu, aniž tušil, že se pustil do podivného závodu s časem. Cestou mu přestávaly sloužit nohy, těžce se mu dýchalo a také na hřbetě cítil stále větší tíhu. Když vyšel z lesa, nepoznal vlastní vesnici a marně hledal rodinnou usedlost. Žena, kterou oslovil stařeckým hlasem , jej také nepoznala, a když se podíval na zcvrklé a vrásčité ruce a zjistil, že mu na ramena padají dlouhé bílé vlasy, pak už nepoznal ani sám sebe. Již jen nejstarší obyvatelé vesnice se pamatovali na to, jak jeden mladý sedlák odešel do lesa na dříví a už se nikdy nevrátil domů.