Jen málokdy se stává, aby jedna bytost z oblasti bájí sváděla druhou. Většinou zkříží svůj osud s lidským a konec bývá někdy šťastný, jindy tragický. Zvláštním případem je proto příběh trpaslíka z Krásného Března, který si usmyslel, že chce mít za ženu vílu, jež v noci tančila na slepých ramenech Labe, když tu ještě bývala. Že si s divoženkou neměl nic začínat, se dovtípil až pozdě. Ale popořádku.
Trpaslík žil samotářským životem a nedá se říci, že by své okolí nějak obtěžoval. Přes den chytal u řeky ryby, které měnil s místními chalupníky za mléko a chleba. Občas proměnil jednu ze šupin svého úlovku na dukát a zašel si do místní krčmy na máz dobrého vína. Lidé si na něj zvykli a občas si ho dobírali, kdy se už konečně ožení. A právě to byl začátek pidimužíkova konce.
Jak známo, muži malého vzrůstu jsou ješitní. Trpaslíkovi začala ženitba vrtat hlavou. Zkusil si namluvit několik místních děvčat, ale ta se mu jenom vysmála. Stával se čím dál zasmušilejší a zádumčivější. Přestalo mu chutnat jídlo, v krčmě se objevoval jen zřídka a občas se uchýlil i k drobné krádeži. Až jednoho večera spatřil z dutiny své vrby krásnou vílu, jak tančí na břehu Labe.
Pomalu, aby ji nevyplašil, vylezl ze svého stromu a jal se kráčet k řece. Půvabná divoženka se ladně tu po břehu, tu po vodní hladině. Její hlavu zdobily dlouhé zlaté vlasy s věnečkem z polního kvítí, přes boky měla průsvitnou řízu pošitou perlami. Trpaslík se na ni nemohl vynadívat, ale po špatných zkušenostech se zdejšími děvčaty se ji ostýchal hned napoprvé oslovit.
Osudové setkání úplně změnilo pidimužíkův život. Začal se častěji mýt, což trpaslíkové dělají jen s velkou nechutí, a přes den spal, aby v noci mohl pozorovat svoji vysněnou lásku při tanci. S velkým nadšením nyní lovil ryby, na nichž si víla s oblibou pochutnávala. Na trhu si koupil nové šaty a pro svoji novou známost korálky a náušnice.
Lidé si skřítkovi proměny nemohli nevšimnout. Několika z nich se dokonce svěřil, koho si vyhlédl. Jeho důvěrníci ho sice varovali a poukazovali na několik naivních mladíků, které již víla ošálila, ale bylo již pozdě.
Jednoho letního večera se trpaslík rozhodl, že se osmělí a požádá svoji krásnou tanečnici o ruku. Víla se chvíli zdráhala, jen slabě kývla na souhlas a odtančila doprostřed řeky. Pak řekla potichu: ;Pojď ke mně, můj milý.; Láskou zaslepený trpaslík její lest neprohlédl a vydal se za ní. Netrvalo dlouho a vodou nasáklý šat začal trpaslíka, který navíc neuměl plavat, stahovat ke dnu. Stihl se jen naposledy vyznat z lásky k divožence a utopil se.
Pidimužíkovi nebylo vůbec divné, že se víla zdržuje na břehu řeky sama. Byla tu totiž za trest, protože kdysi odmítla oblouznit a utopit mladíka, do něhož byla zamilovaná. Její družky ji zde nechali s tím, že se mezi ně může vrátit, až svůj prohřešek odčiní. Obětí se bohužel stal právě krásnobřezenský trpaslík
Trpaslík žil samotářským životem a nedá se říci, že by své okolí nějak obtěžoval. Přes den chytal u řeky ryby, které měnil s místními chalupníky za mléko a chleba. Občas proměnil jednu ze šupin svého úlovku na dukát a zašel si do místní krčmy na máz dobrého vína. Lidé si na něj zvykli a občas si ho dobírali, kdy se už konečně ožení. A právě to byl začátek pidimužíkova konce.
Jak známo, muži malého vzrůstu jsou ješitní. Trpaslíkovi začala ženitba vrtat hlavou. Zkusil si namluvit několik místních děvčat, ale ta se mu jenom vysmála. Stával se čím dál zasmušilejší a zádumčivější. Přestalo mu chutnat jídlo, v krčmě se objevoval jen zřídka a občas se uchýlil i k drobné krádeži. Až jednoho večera spatřil z dutiny své vrby krásnou vílu, jak tančí na břehu Labe.
Pomalu, aby ji nevyplašil, vylezl ze svého stromu a jal se kráčet k řece. Půvabná divoženka se ladně tu po břehu, tu po vodní hladině. Její hlavu zdobily dlouhé zlaté vlasy s věnečkem z polního kvítí, přes boky měla průsvitnou řízu pošitou perlami. Trpaslík se na ni nemohl vynadívat, ale po špatných zkušenostech se zdejšími děvčaty se ji ostýchal hned napoprvé oslovit.
Osudové setkání úplně změnilo pidimužíkův život. Začal se častěji mýt, což trpaslíkové dělají jen s velkou nechutí, a přes den spal, aby v noci mohl pozorovat svoji vysněnou lásku při tanci. S velkým nadšením nyní lovil ryby, na nichž si víla s oblibou pochutnávala. Na trhu si koupil nové šaty a pro svoji novou známost korálky a náušnice.
Lidé si skřítkovi proměny nemohli nevšimnout. Několika z nich se dokonce svěřil, koho si vyhlédl. Jeho důvěrníci ho sice varovali a poukazovali na několik naivních mladíků, které již víla ošálila, ale bylo již pozdě.
Jednoho letního večera se trpaslík rozhodl, že se osmělí a požádá svoji krásnou tanečnici o ruku. Víla se chvíli zdráhala, jen slabě kývla na souhlas a odtančila doprostřed řeky. Pak řekla potichu: ;Pojď ke mně, můj milý.; Láskou zaslepený trpaslík její lest neprohlédl a vydal se za ní. Netrvalo dlouho a vodou nasáklý šat začal trpaslíka, který navíc neuměl plavat, stahovat ke dnu. Stihl se jen naposledy vyznat z lásky k divožence a utopil se.
Pidimužíkovi nebylo vůbec divné, že se víla zdržuje na břehu řeky sama. Byla tu totiž za trest, protože kdysi odmítla oblouznit a utopit mladíka, do něhož byla zamilovaná. Její družky ji zde nechali s tím, že se mezi ně může vrátit, až svůj prohřešek odčiní. Obětí se bohužel stal právě krásnobřezenský trpaslík